AKLITNEL z Rodu vlka

Jako prvotním záměrem šlechtění Saarloosova vlčáka bylo vytvoření pracovního psa, především jako vodícího psa nebo záchranářského. Než se však po čase ukázalo, že není pro tyto činnosti vhodný díky své plachosti. Nyní se chová jako akční, společenský pes, vhodný například k dogtrekkingu a podobným sportům. I na výstavách se objevují, ale plašším jedincům dělává problém. Slouží však jako dobrá socializace, kterou toto plemeno opravdu vyžaduje. 

V klasifikaci FCI se řadí do první skupiny což jsou ovčáčtí a honáčtí psi. U tohoto plemene není povinná zkouška z výkonnosti.

 

Standard plemene

Je pevně stavěný pes se silnou konstrukcí těla. Svým pohybem, srstí a konstrukcí připomíná vlka. Měl by působit ladně, nést se na dlouhých nohách a nedopadat příliš tvrdě. Pohlavní znaky  by měly být u psů i fen jasně rozlišitelné. 

 

• Hlava

V zásadním poměru by měla být horní čelist a mozkovna, a to 1:1. Hlava by měla připomínat vlčí. Měla by mít klínovitý tvar a být přiměřená k trupu psa. Neměla by být příliš široká a neměla by mít vystupující linie, jako jsou například nadočnicové oblouky, ty by měly s lebkou splývat v jednotnou linii. Nosní hřbet by měl být rovný a pysky těsně přilehlé. Horní a spodní čelist jsou dobře vyvinuté s nůžkovým skusem. Oko Saarloosova vlčáka by mělo být světlé (žluté), mandlového tvaru. Neměly by být kulaté a vystouplé. 

​

• Krk

Suchý, ale dobře osvalený krk by měl plynule přecházet ve hřbet a trup. Krk by měl být huňatý, obzvlášť v zimním období by se měla vyskytovat celkově huňatější srst a měl by být vidět výrazný límec okolo krku. 

 

• Trup

Hlavním parametrem je, že délka trupu by měla být delší než jeho výška. Hřbet je rovný a silný, nesmí být propadlý, ani shrbený. Hrudní koš by měl sahat maximálně do výšky loktů. 

 

• Ocas

Ocas musí být rovný a široký, bohatě osrstěný a vzhledově nízko posazený. Měl by se nést lehce prohnutý.

 

• Končetiny

Hrudní končetiny jsou rovné, dlouhé a dobře osvalené. Lopatka je dostatečně široká s přibližně 30° úhlením k vertikále. Lokty jsou těsně přilehlé a vzdálenost je přiměřená k tělu. Na tlapách nalezneme silné polštářky.

Pánevní končetiny musí být souměrně zaúhlené s hrudními končetinami. Pánev se může zdát díky níže posazenému ocasu lehce zešikmená. Správný pohyb závisí na správné pozici a úhlení hlezna a kolene. V postoji je povolené lehké vytočení tlapek, tzv. „kravský postoj“.

​

• Barva

     Barva srsti může být různorodá, protože v původním křížení byl přimíchán i Aljašský malamut. Tudíž můžeme vidět barvy od světlé vlkošedé, po vlkošedou s hnědou až po různé odstíny hnědé. 

 

• Výška

     Výška a mohutnost záleží především na původu psa. Holandský původ nese větší a mohutnější typ psa. Francouzští psi jsou naopak menšího typu. Je dáno, že feny jsou menší jak psi. 

​

 

Vylučující vady

 

1. Jakýkoli projev agrese

2. Vysoká bázlivost

3. Psi musí mít obě plně sestouplá varlata

4. Nestandardní barva srsti

​

Inspirace k textu (BONCZKOVÁ Lenka, Elenya Narmo)

​

 

Vlk Eurasijsky (Canis lupus lupus)

 

Třída: Savci

Řád: Šelmy

Rod: Vlk

Druh: Vlk obecný

Poddruh: Vlk Eurasijský (Vlk Karpatský)

 

Jeho tělesné údaje se pohybují v přibližně stejných hodnotách jako je u vlka obecného. Délka jeho těla se pohybuje od 100-160 cm, váží okolo 60-80 kg a ve volné přírodě žije okolo 10 let. V zajetí pak až 20 let. Míry se však mohou dosti lišit. Záleží na místu jeho výskytu, pohlaví a stravě. Vlci ze severu jsou obecně větší, stejně tak i samotní samci než samice. 

​

• Zeměpisné rozšíření

Vlk eurasijský se původně vyskytoval po celém pásu od Evropy po Asii, kde pro ně bylo optimální prostředí. Díky rozmanitosti tohoto prostředí ho můžeme nalézt v různých barevných variacích od světle vlkošedé až po černou. Vlkovi vyhovují různé typy prostředí od holé tundry po listnaté a jehličnaté lesy. 

​

• Kořist

Kořistí vlků, žijících v Evropě a Asii, jsou většinou jeleni, srnci a prasata. Vlci loví svou kořist dle uvážení. Zvířata, jako antilopy jelení, žijící v Číně a Indii, žijí na místech, kde vlci nežijí, protože jsou to místa, kde jsou často loveni i oni sami. Velká zvířata jako losi jsou pro ně samozřejmě více výhodná, protože los pro ně představuje více masa. Větší zvířata jsou však pro vlky nebezpečnější a ne vždy se vlci k lovu odváží. Jsou však zaznamenány smečky, které se na lov losů specializují. Kořist si vyhlídnou dopředu a vyhodnotí situaci, zda je jedinec vhodný. Obecně v tom hraje roli především zdraví jedince, místo výskytu a velikost. Většina vlků se k lovu velké kořisti odváží jen tehdy, pokud se v jejich okolí nevyskytuje menší kořist nebo je těžce ulovitelná. Často se pak uchylují k vybírání lidských odpadků a skládek. 

​

Inspirace k textu od (SIGL Angelika, Vlci)

​

 

Vlk Obecný (Canis lupus)

 

Vlk je psovitá šelma, která dala pravděpodobně za vznik dnešnímu canis lupus familiaris, který se bere jako poddruh. Původně se vyskytoval ve velké části severní polokoule. Jeho stavy však byly hodně zredukovány a hrozilo mu vyhynutí. V českých zemích byli vlci vyhubeni okolo 19. století. Dnes se vlci vyskytují i u nás, a to na Kokořínsku, Šluknovsku, Krušných horách, Krkonoších, Jeseníkách a také v Beskydech. 

Vlčí smečka je většinou příbuzná. Hierarchii vládne jeden alfa pár. Jeden z tohoto páru je vůdce celé smečky.1 Těmto jsou podřízení 1-3 beta samci a beta samice a různý počet gama jedinců.2 Smečku doplňují mláďata, která nejsou do hierarchie začleněna. Na nejspodnější příčce je pak omega jedinec. Omega je většinou jen jeden a je to většinou alfa nebo beta jedinec, který v souboji přišel o vedoucí příčku. 

Vlci samotáři jsou pak vyhnaní mladí samci nebo právě omegy. Vlci se snaží připojit k jiné smečce. Většinou, však ale umírají na hlad. 

 

Hmotnost: 20-80 kg

Délka těla: 100-170 cm

Délka ocasu: cca 50 cm

Výška v kouhoutk: 70-115 cm

Rychlost běhu: 45-60 km/h

Počet zubů: 42

 

 

• Srst

Vlčí srst je tvořena ze dvou vrstev. Hustou měkkou podsadou, která zajišťuje tepelnou izolaci a vrchní vrstvou delších, překrývajících se chlupů, které zajišťují odpuzování vody a tím pádem jimi voda nepronikne až na kůži. Tepelná izolace je tak dobrá,  především u severních vlků , že na nich neroztává sníh. Barva srsti se pak odráží třeba od místa, kde žije nebo poddruhu. U vlka Eurasijského je to převaha hnědo rezavé. Záda bývají tmavá a směrem k nohám světlá do žluta. Většinou má i tmavou masku okolo očí. Severní vlci ji pak mají především šedou až bílou. 

Zároveň jsou i důkazy změny barev srsti během života vlka. Mláďata se rodí hodně tmavá a postupem života mohou světlat, či se jinak vybarvovat. 

 

• Rozšíření ve světě

Vlci jsou opravdu přizpůsobiví, co se týče prostředí, která obývají. Dokáží se přizpůsobit jak suchým pouštím, tak i bažinám a tundře. V předchozích letech bylo mnoho ekosystému a ploch, které vlivem lidského zásahu vymizely a zavinily tak dokonce i vyhynutí některých druhů vlků. 

​

Informace k textu (PUSCHMANN Wolfgang; Diether ZSCHEILE a Karin ZSCHEILE, str. 524, Savci)

​

​

​

​

​

​

DNA test

 

DNA testy se nejen u SAV dělají z důvodu ověření genetického stavu zvířete. Jelikož je genetický materiál předáván dále na potomky, musíme mít jistotu, že se například nepřenesou geny pro nějakou nemoc, či jestli sám daný jedinec není už nakažený. DNA testy jsou totiž povinnou součástí uchovnění daného zvířete. Díky genetickým testům se pak nemusí vyřazovat většina psů z chovu. Pokud se například k psovi, který je přenašeč, přidá fena, která je čistá, narodí se tak polovina čistá a polovina budou přenašeči. Postižený jedinec se narodí, pokud se dají dohromady dva přenašeči na stejnou nemoc.

 

 

Degenerativní myelopatie

 

Degenerativní myelopatie (progresivní degenerativní onemocnění míchy) byla typickým onemocněním pro německé ovčáky, než se zjistilo, že je rozšířená taky u dalších plemen jako je zlatý retriever, československý vlčák (ČSV), boxer a další. 

V prvních fázích dochází k úbytku bílé hmoty míšní, především v hrudní části míchy. Dále se pak narušuje přenos signálu z mozku do cílového místa a dochází k tomu, že zvíře přestává ovládat zadní končetiny a v pozdějším stádiu i přední. Charakteristickým znakem je jeho chůze, kdy zvíře ztrácí rovnováhu a přestává ovládat zadní nohy. Nohy se mu mohou kroutit nebo je může z části tahat za sebou. Postupně také dochází k ochrnutí dýchacích svalů. Celý proces je nevratný a časem se zhoršuje, vždy končívá smrtí. První příznaky lze pozorovat přibližně od osmého roku života psa. 

DM se projevuje v recesivním stavu. Tato bodová mutace genu se nazývá SOD1 a každý má dvě kopie tohoto genu. Aby se nemoc projevila, musí být poškozené obě kopie. Stejně jako u DKK (Dysplazie kyčelního kloubu) rozhoduje o projevu i vnější prostředí, jako prostředí a psychická situace, ve které se nachází, pracovní či sportovní nasazení a další. 

Všemu lze předejít genetickým testem a tím pádem sestavení správného chovného páru.

​

Inspirace k textu: (Klub chovatelů Československého vlčáka; Čílová D.; 2010)

​

 

DWARF

 

Hypofyzární dwarfismus je metabolická porucha, která vzniká degenerací hypofýzy a tím také k výraznému nedostatku hypofyzárních hormonů. Jedná se o růstové hormony thyreotropin, prolaktin a gonádotropin. Vyskytuje se nejen u Saarloosova vlčáka, ale i Československého vlčáka nebo Německého ovčáka.

Dwarf je čistě recesivně dědičná choroba, což znamená, že pro vznik jedince s touto chorobou musí dostat mutovaný gen od obou rodičů. Pokud máme rodiče, kdy je jeden N/P a jeden N/N máme předpoklady k tomu, že se narodí 50% N/P, čili přenašečů a 50% N/N, čili zdravých jedinců. Pokud je zvíře N/P stává se pouze přenašečem na případné potomky, není postižený. 

V prvních dnech může zvíře vypadat jako ostatní štěňata, ale postupem stárnutí lze pozorovat razantní rozdíly hmotnostních a i růstových přírůstků oproti sourozencům. Mezi 3.-4. měsícem věku je rozdíl jasně rozeznatelný. Výrazným znakem je také stálá přítomnost štěněcí srsti. Dále taky dochází k vypadávání značných částí srsti a tím jsou hodně náchylní na různé dermální onemocnění. 

Vlivem nedostatku růstového hormonu dochází k nedostatečnému vývinu různých orgánů, a to způsobuje další hormonální nevyváženost. Zvíře není schopno dospět ani po mentální stránce. 

K léčbě se využívá prasečí růstový hormon. Psí růstový hormon totiž není možné používat pro terapeutické účinky. Prasečí růstový hormon má navíc stejnou aminokyselinovou sekvenci jako pes, tím nedochází k tvorbě protilátek. Ovšem při dlouhodobém podávání tohoto hormonu se začíná vyskytovat diabetes melitus. Proto se musí během léčby kontrolovat hladina glukózy a dalších faktorů.

U psů s dwarfismem je dlouhodobá prognóza špatná. Ve 3-4 letech se vyskytuje olysalá srst, kachexie a apatie. Pokud je zvíře léčeno včasně, jeho prognóza může být výrazně lepší. 

​

Inspirace k textu: (GENOMIA, 2017)

​

 

Dysplazie kyčelního kloubu

 

Dysplazie kyčelního kloubu je dědičně podmíněný chybný vývoj kyčelních kloubů. Na jeho vývoji má velký vliv vnější prostředí, nejedná se totiž o vrozenou vadu. Pro vznik onemocnění je typická laxita kyčelního kloubu. Výskyt ovlivňují parametry zvířete, a to třeba váha, výška, růst, ale především fyzické zatížení v mládí. Ke vzniku přispívá například i chybné utváření kloubní chrupavky, zpožděná osifikace, nedostatečné osvalení pánevní oblasti, genetické vady páteře a další. 

Dysplazie má tři stupně, a to lehký, střední a těžký. Nejčastějším příznakem je těžké vstávání, těžké rozhýbání kloubů, strnulý postoj a neohebná chůze. Dále třeba vynechávání nohy při pohybu, při povelu u kterého je nějaká zátěž na kyčelní kloub, jako je třeba „sedni“ nebo „lehni“, se může objevit shrbený postoj a natažená hlava.

Akutní fáze se nejčastěji objevuje ve věku 5-8 měsíců. U štěňat můžeme zaznamenat houpavou chůzi, ale však bez náznaku bolesti. Bolest se však může objevit v důsledku možných mikrofraktur, které však kolem 8-11 měsíce můžou odeznít. 

Chronická fáze postihuje psy od 1-1,5 roku věku a je podmíněna artrózou. Zde se rozlišují dvě bolesti, a to rozjezdová a zátěžová. Projevují se neochotou k pohybu a kulhání. Nejdříve se objevuje latentní artróza (dochází teprve k poškození chrupavky, kde nejsou receptory bolesti, později však dochází k synovitýdě a zánětu kloubního pouzdra, které už receptory pro bolest mají. V pozdějším stádiu se objevuje atrofie pánevních svalů a hypertrofie svalů hrudních. 

Diagnostoka DKK se provádí pomocí rentgenu. Do 12 měsíců se můžou stále objevovat výrazné změny, a proto se doporučují dělat kontrolní rentgeny až po 12 měsíci věku.

​

Inspirace k textu: (HYCLOVÁ, 2017)

 

 

Dysplazie loketního kloubu

 

Jedná se vlastně o artrózu loketního kloubu. Toto degenerativní onemocnění může být způsobeno následujícími problémy:

• Izolovaným loketním výběžkem kosti loketní (není dědičný základ)

• Odlomeným korunním výběžkem kosti loketní

• Osteochondrózou kostní chrupavky kosti pažní

• Kombinace těchto 3 problémů

 

     Faktory přispívající ke vzniku DLK:

• Nadbytek vápníku

• Nadváha

• Rychlý růst

• Nadměrný pohyb štěňat

• Zvýšená hladina vitamínu D

 

Diagnostika se prování pohmatem a rentgenovým vyšetřením. Kloub je většinou bolestivý na dotek a můžeme také pozorovat otok. DLK je těžko rozeznatelné, můžeme však pozorovat abnormální pohyb psa a jeho pohyb hrudních končetin. Psi většinou kulhají i nohy vykrucují. Je také snížená hybnost kloubu. Tyto příznaky lze sledovat již od 4 měsíců věku. Rozlišujeme ji na 4 formy a to:

​

1. DLK O => bez dysplazie

2. DLK 1 => mírná dysplazie

3. DLK 2 => střední dysplazie

4. DLK 3 => těžká dysplazie

​

Inspirace k textu: (JAHODA, 2016)

​

   

PRA

 

Progresivní retinální atrofie je dědičné onemocnění sítnice, kdy dochází k odumírání špatně vyživovaných buněk. Mizí buňky, které jsou zodpovědné za odečítání světelných paprsků. Onemocnění nejdříve postihuje tyčinky a až v pozdějším stádiu postihuje čípky a proto je prvním příznakem šeroslepost. Při odumření čípků dochází k úplné sleposti psa. U psa si můžeme všimnout široce otevřených zornic a výrazného lesku v nich. Postupně se vytváří i zákal čočky. 

U Saarloosova vlčáka dosud není znám gen, který toto onemocnění způsobuje, proto není vyšetření z krve nebo slin možné. Proto se pro vyšetření používá oftalmoskop. Pro přesné zobrazení se ale využívá vyšetření elektroretinogramem. 

 

 

A-normal/Carrar

• Zdraví jedinec, nepřenáší vlohy pro prcd-PRA a nikdy neonemocní

B-carrier

• Přenašeč, co nese 1 gen pro prcd-PRA, sám neonemocní, ale pokud se spojí dva B jedinci, může se narodit nakažené potomstvo

C-affected

• Postižený pes nesoucí geny, které způsobují onemocnění prcd-PRA. Pokud se spojí s čistým jedincem, budou všichni potomci přenašeči

 

​

prcd-PRA

• A-normal/clear

• B-carrier

• C-affected

 

A-normal/clear

• 100% A-normal/clear

• 50% A-normal/clear

• 10% B-carrier

 

B-carrier

• 50% A-normal/clear, 50% B-carrier

• 25% A-normal/Carrar, 50% B-carrier, 25% C affected

• 50% B-carrier, 50% C-affected

 

C-affected

• 100% B-carrier

• 50% B-carrier, 50% C-affected

• 100% C-affeceted

​

Inspirace k textu: (BONCZKOVÁ, Lenka)

​

 

Katarakta

 

Katarakta, nebo-li šedý zákal, je jedna z nejčastějších očních nemocí, která postihuje čočku psa. Je potřeba tuto chorobu včas identifikovat. Zákal přichází pomalu a pes se na ni snadno adaptuje. Naučí se ve známém prostředí pohybovat úplně bez problému. Pokud by však psa majitel postavil do neznámého prostředí, můžeme pozorovat plíživé pohyby, vrážení do předmětu, nejistotu, úplnou ztrátu orientace. Šedý zákal se dá odstranit chirurgicky. Čočka je rozdrcena ultrazvukem a potom pomocí sondy vysáta. Následná pooperační péče je krátká a bezproblémová. Léčba medikamenty není účinná.

​

Inspirace k textu: (BONCZKOVÁ, Lenka)

​

​

ZBARVENÍ

​

Zbarvení je u Saarloosova vlčáka mnohem rozmanitější než například u Československého vlčáka. Je to následek křížení v počátku šlechtění SAV, kdy bylo později do chovu vmíseno plemeno, jako je Aljašský malamut nebo Husky, který má také genetické proporce pro různé typy barev.

U Saarloosova vlčáka tedy můžeme nalézt všemožnou škálu namíchaných barev a s nimi různé odstíny těchto barev. Nejtypičtější a také původní je tzv. vlkošedá. U čistě vlkošedé však můžeme často vidět přimíchanou hnědou v různém množství a intenzitě. Dále se může objevit hnědá. Na srsti se pak vyskytuje pouze v kombinaci s bílou. Hnědá pak může mít různý odstín, od tmavě krémové až zrzavé, po světle krémovou až bílou. Bílá varianta se však vyskytuje opravdu výjimečně.